Důvodem k evropskému sjednocování byla snaha o ukončení častých válek mezi sousedy, které vyvrcholily druhou světovou válkou. V roce 1950 začíná hospodářské a politické sjednocování evropských zemí, které završil vznik Evropského hospodářského společenství (EHS). Zakládajícími státy byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko.

Období hospodářského růstu v letech 1960-1969

Důvodem prosperity bylo, že země EU neuplatňovaly ve vzájemném obchodě cla. Zavedly také společnou kontrolu produkce potravin, aby zajistily dostatek potravin pro všechny.

První rozšiřování

V roce 1973 vstupují do EU Dánsko, Irsko a Spojené království. Výsledkem krátké, leč brutální arabsko-izraelské války v říjnu 1973 je energetická krize a ekonomické problémy v Evropě. V rámci regionální politiky EU se začínají převádět značné částky na podporu vytváření pracovních míst a budování infrastruktury v chudších oblastech. Zvyšuje se vliv Evropského parlamentu, jehož poslance občané v roce 1979 poprvé volí přímo.

Mění se tvář Evropy

V létě 1980 dochází ke stávkám v gdaňských loděnicích a v Evropě je známý odborový svaz Solidarita a jeho předák Lech Walesa. V roce 1981 se stává desátým členem EU Řecko a o pět let později se rozšiřuje o Španělsko a Portugalsko. V říjnu dochází ke sjednocení Německa.

Evropa bez hranic

Následkem pádu komunismu ve střední a východní Evropě se v roce 1993 dobudovává jednotný trh založený na volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz. Vzniká tzv. Maastrichtská smlouva o Evropské unii a od roku 1999 platí Amsterodamské smlouvy. Obsahem je společný postup při ochraně životního prostředí a bezpečnosti a obraně. Volné cestování přes hranice umožňuje dohoda podepsaná v malé lucemburské vesnici Schengen. V roce 1995 přistoupilo do EU Finsko, Rakousko a Švédsko, v roce 2004 pak Bulharsko a Rumunsko. V roce 2009 vstupuje v platnost Lisabonská smlouva.