Evropská investiční banka (EIB)

V principu je to banka, ale zároveň samostatná instituce EU. Jejím sídlem je hlavní město Lucemburska Lucemburk.

Účel založení

EIB byla založena za účelem poskytování dlouhodobého financování projektů, záruk a poradenství, čímž prosazuje cíle Evropské unie. Podporuje jak projekty v rámci EU, tak mimo unii. Jejími podílníky jsou členské státy EU. Samotná EIB je hlavním podílníkem Evropského investičního fondu a spolu s ním tvoří skupinu EIB. V rámci investičního plánu pro Evropu navrženého Komisí je skupina EIB součástí širší strategie, jejímž cílem je překonání velkého nedostatku investic tím, že investory zbaví části rizika spojeného s projekty.

Cíle

Hlavním úkolem EIB je přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji vnitřního trhu v zájmu Unie. Ve všech odvětvích hospodářství usnadňuje EIB financování projektů, které:

  • usilují o rozvoj méně rozvinutých oblastí
  • usilují o modernizaci nebo konverzi podniků či vytváření nových činností, které nemohou být plně kryty dostupnými finančními prostředky v jednotlivých členských státech
  • jsou ve společném zájmu více členských států

Dále EIB přispívá k podpoře hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie. Také přispívá k provádění opatření mimo EU, jež podporují politiku EU v oblasti rozvojové spolupráce. Podporuje také plnění cílů strategie „Evropa 2020“.

Činnosti

Činnosti EIB se zaměřují na čtyři prioritní oblasti, kterými jsou:

  • inovace a dovednosti
  • přístup menších podniků k finančním prostředkům
  • klima a životní prostředí
  • strategická infrastruktura.

ČR a politika EU

Od počátku svého členství se ČR snaží ovlivňovat politiku EU a rozhodovací procesy v mnoha oblastech. Obecně lze říci, že české pozice odrážejí základní vnímání národních zájmů a rovněž ideologické a stranické zájmy jednotlivých vlád. Coby relativně malá ekonomika závislá na obchodu je ČR zastáncem rozšiřování otevřených trhů a volného obchodu. Také je silným zastáncem směrnice o službách z roku 2006, která evropským poskytovatelům služeb usnadňuje působení na trzích ostatních členských států. Podporuje také malé a střední podniky, včetně implementace zákona o malých podnicích z roku 2008.

Podpora hospodářské otevřenosti

ČR coby malá země obklopená jinými členskými státy, od počátku prosazovala odstranění překážek volného pohybu osob. Spolu s partnery z V4 se Praha snažila dosáhnout co nejrychlejšího možného vstupu do schengenského prostoru poté, co z ní byla přístupovou smlouvou z roku 2003 dočasně vyloučena.

Rozpočtová politika

Jako relativně chudá země usiluje ČR o zachování podílu z rozpočtu EU určeného pro strukturální a kohezní fondy, stejně jako o maximalizaci svého podílu na nich. V tomto ohledu byla ČR dosud úspěšná, neboť na zasedání Evropské rady v prosinci 2005, na němž byl dohodnut rozpočtový balíček EU pro období 2007-2013, získala ČR třetí nejvyšší alokaci výdajů kohezní politiky ze všech členských států (27 miliard eur) a vůbec nejvyšší v přepočtu na jednoho obyvatele.

Česká vláda před vstupem do Evropské unie

Příprava na členství v EU představovala pro novou českou vládu po roce 1992 velkou výzvu. Úspěšné zvládnutí tohoto úkolu vyžadovalo úzkou spolupráci a efektní koordinaci všech ministerstev a vysoký stupeň konsenzu mezi hlavními politickými silami. Vláda se soustředila na vyjednávání podmínek členství a implementaci evropské legislativy do českého práva.

Hlavní koordinátor

Hlavním politickým koordinátorem evropských záležitostí byl premiér. Ostatní instituce zodpovědné za řízení přístupového procesu byly vytvořeny v roce 1994, a to včetně vládního výboru pro evropskou integraci a Pracovního výboru pro provádění Evropské dohody. Vládní výbor, jemuž předsedal premiér, sestával z ministrů, kteří se záležitostmi EU zabývali nejvíce. Pracovní výbor, který se skládal z vysokých činitelů a jemuž předsedal náměstek ministra zahraničních věcí, koordinoval činnost na pracovní úrovni.

Společné evropsko-české orgány

Kromě výlučně českých institucí byly pro implementování Evropské dohody vytvořeny i společné evropsko-české orgány. V roce 1993 bylo vytvořeno v rámci Úřadu pro legislativu a veřejnou správu Oddělení kompatibility s právem EU, jehož cílem bylo zajistit, aby české zákony byly kompatibilní s legislativou EU. Oddělení předsedal místopředseda vlády. V roce 1997 bylo toto oddělení přetransformováno na oddělení v rámci Ministerstva spravedlnosti a v roce 1999 se stalo součástí Úřadu vlády.

Vstup ČR do EU

Přístupová jednání začala v březnu 1998 a v roce 2003 podepsal tehdejší prezident Václav Klaus spolu s premiérem Vladimírem Špidlou v Athénách Smlouvu o přistoupení. Ta vstoupila v platnost 1.5.2004, kdy se Česká republika stala plnoprávným členem Evropské unie.

Česká republika v Bruselu

Jako členský stát je ČR zastoupena ve všech stěžejních institucích EU. Zatímco premiér nebo prezident zastupují Českou republiku v Evropské radě, v Radě Evropské unie a jejích orgánech prosazují české zájmy vládní ministři a úředníci. Evropské smlouvy dále zajišťují post Čechovi v Evropské komisi a přisuzují České republice 22 členů Evropského parlamentu, 12 zástupců v Hospodářském a sociálním výboru a ve Výboru regionů a jednoho soudce v každém z evropských soudů. ČR má svého zástupce také v Radě guvernérů a Správní radě Evropské investiční banky a Evropském systému centrálních bank.

Úřednické pozice

Mnoho Čechů pracuje v Evropské unii také na pozici úředníků. Zpočátku nebyl o tuto práci příliš zájem, ovšem v roce 2009 bylo v administrativním systému EU zaměstnáno více než tisíc Čechů. Vedoucí pozice však zastává jen malý počet Čechů, což snižuje kapacitu možností prosazovat v rámci Evropské unie české zájmy. Jednou z příčin je selhání české vlády v aktivní podpoře vlastních lidí v rámci evropských struktur, jak je to běžné v případě jiných členských států Evropské unie.

Evropská komise

Tato instituce má nadnárodní charakter a je politicky nezávislá na členských státech. Komisaři by měli jednat ve prospěch Komise a prosazovat zájmy EU jako celku. Otázkou ale zůstává, zda tomu tak ve skutečnost opravdu je. Přestože Komisi jako celek musí schválit Evropský parlament, jednotliví kandidáti na komisaře jsou jmenováni členskými státy, takže mohou být svými národními vládami ovlivňovány. ČR byla kritizována za to, že se stala jedinou přistupující zemí bez kandidáta na komisaře. Teprve na základě důrazné výzvy předsedy Komise a dopisu české vládě, se pod tímto tlakem vláda dohodla na Pavlu Teličkovi, který byl jmenován do funkce 1.5.2004 s mandátem do roku 2009. Brzy byl však odvolán a nahrazen bývalým premiérem Vladimírem Špidlou. V letech 2004-2009 působili v Komisi vedle Špidly i další Češi.